„Jsem šťastná, že jsem se vším probojovala a měla tu možnost a čest divadlo poznat,“ říká nováček v našem souboru, herečka Kamila Formanová.

Až do letošní sezóny neměla Kamila Formanová vůbec žádné divadelní zkušenosti. Celý ten magický svět vždycky obdivovala pouze z hlediště a tak trochu i tajně snila o tom, že se jednou přece jenom na ta prkna, která znamenají svět, postaví. A stalo se. Stačil jeden telefonát.

Pro Kamilu Formanovou bylo „angažmá“ v proskovickém divadle jednou velkou výzvou. Najednou se stala součástí onoho velkého kolosu, kterým divadlo bezesporu je. A jak sama přiznává, proces zkoušení, plný nečekaných nástrah, pro ni nebyl vždy úplně jednoduchý: „Musela jsem se naučit ohromné množství nových věcí, jakožto naprostého nováčka mě překvapovalo téměř všechno,“ usmívá se představitelka Mary Brownové v aktuální komedii 1 + 1 = 3.

Na jevišti proskovického divadla patříš k nováčkům, v minulosti jsi tady nikdy nehrála. Chodila ses na své současné kolegy alespoň dívat?

Na představení v Proskovicích jsem se byla podívat jednou. Byl to pro mě zážitek, byla to legrace a taky jsem žasla nad úplně „profi“ podáním, takže zdejší divadlo mi v hlavě rozhodně zůstalo.

Jak došlo k tomu, že jsi na konci loňského léta místní herecký soubor rozšířila? Šlo o náhodu, ozvala ses divadelníkům sama, nebo jsi snad dostala nabídku?

Můj vstup do divadla byl zpočátku velmi pozvolný, avšak později nabral dost velké obrátky… (úsměv) Už léta jsem v hlavě nosila myšlenku zkusit si v nějakém divadle zahrát a loni v lednu jsem ji dostala až k činu. Skrze zmíněnou skvělou vzpomínku jsem oslovila proskovické divadlo, zda by náhodou někoho nového nepotřebovalo. Nicméně v lednu byla aktuální sezóna v plném proudu, proto se mi dostalo odpovědi, že se případně ozvou v září.

Jak to pokračovalo?

V září pak došlo k té pořádné turbulenci, když mi napsal herec Ivan Lerch, ať se ozvu režisérovi. Myslela jsem si, vzhledem k tomu, že jsem nebyla „amatér“ ve smyslu herců proskovického divadla, kteří jsou vlastně profíci, ale doopravdy jenom amatér, že bude náš rozhovor velmi krátký. Případně, že mi bude svěřena role typu „přijdeš, doneseš kafé a ve druhém dějství hrnek odneseš.“ Režisér Tomáš Matlenga mi ale sdělil, ať se druhý den dostavím na čtenou zkoušku. Z pondělí 16. září se tak pro mě osobně stal hrůzyplný den, na který nikdy nezapomenu… (smích) A pak už to jelo tak nějak samo. Dozvěděla jsem se, že budu hrát jednu ze stěžejních rolí, že je to prostě výzva. Ani jsem tehdy netušila, jak velká.

Vzpomeneš si ještě na pocity, které ti před první čtenou zkouškou běžely v hlavě?

Přiznám se, že jsem možná trochu váhala, jestli to přece jenom nemám rovnou vzdát a na čtenou zkoušku vůbec nepřijít. Ale protože uhýbat před výzvami či překážkami nemám obecně v životě ve zvyku, šla jsem do toho.

Prozraď, co tě na divadle obecně láká a fascinuje? Čím tě divadlo přitahuje?

Nejvíc asi možnost, vyzkoušet si životy a role jiných lidí a nahlédnout na svět z jejich perspektivy, i když jenom na omezenou dobu. V případě rolí komediálních taky možnost, udělat si ze sebe samé legraci, dovolit si být například za hysterku - diváci naší aktuální hry vědí - přestože v reálném životě si třeba tohle nedopřávám. (úsměv) Taky je moc fajn, že u divadla můžu úplně vypnout svůj život a žít jenom ten divadelní.

Jak sis užila celý ten proces zkoušení, který trval téměř půl roku? Nezalitovala jsi v určité chvíli, že ses divadlu upsala?

Zkoušení bylo zajímavé, musela jsem se naučit ohromné množství nových věcí, které už třeba moji kolegové mají za samozřejmé – například mluvit velmi nahlas, nestát někomu ve výhledu, znát nejen své repliky, ale i text kolegů, abych mohla navazovat, a mnoho dalších „maličkostí“. Učit se všechno najednou, to pro mě bylo velmi náročné… Nejtěžší část zkoušení přišla v lednu, krátce před premiérou. Zkoušelo se několikrát týdně mnoho hodin, k tomu jsem měla velmi náročnou práci a doma syna po úraze, takže musím přiznat, že zde se asi chvíle zalitování i objevily. Nicméně všechny tyto slabší chvilky byly mnohokrát vynahrazeny tím, co následovalo od chvíle, kdy jsme začali hrát před diváky.

Kdybys měla říct jednu jedinou věc, která tě na celém procesu zkoušení překvapila, ať už v jakémkoliv slova smyslu, co by to bylo?

Mě, jakožto naprostého nováčka, překvapovalo téměř všechno. Ale pokud mám opravdu zmínit jednu věc, tak musím zdůraznit něco, co následně, dle reakcí, překvapovalo i naše diváky, a sice ten vysoký stupeň profesionality, s jakou soubor k hraní přistupuje. Samozřejmě tím myslím především Tomáše, režiséra souboru, který na nás měl opravdu vysoké požadavky, přemýšlel nad každým detailem a nebylo situace, nad kterou by mávl rukou s tím, že jsme přece amatéři. Opravdu jsem měla pocit, že naše divadlo je profesionální. A tohle všechno mělo dle mého názoru vliv na výslednou podobu celé hry, na úspěch, který jsme zaznamenali, a na reakce diváků, které se shodovaly zejména v tom, že by od amatérského divadla vůbec neočekávali takhle vysokou kvalitu a stupeň profesionality.

Už tady padlo, že v komedii 1 + 1 = 3 nemáš zrovna malou roli, tvoje postava patří k hlavním, což s sebou nese i velkou porci textu. Jak ses s ním vypořádávala?

Vzhledem k tomu, že jsem vystudovala práva, tak jsem zvyklá, pamatovat si obrovské množství textů. Nemám s tím problém. Ovšem zde se nejednalo jen o to, že někam přijdu, sednu si a text odvykládám. Tady se při sdělování textu musí také hrát! To znamená – být vždy na správném místě, běhat, skákat a křičet, do toho bylo nutné sledovat texty kolegů a zavčasu na ně reagovat, mluvit dostatečně nahlas, používat rekvizity, pracovat s kostýmem… Bylo to hodně náročné, ale nakonec se to podařilo. (úsměv)

Co je podle tebe na herectví nejtěžší?

Mně osobně, nováčkovi, který má za sebou pouhou jednu sezónu, přišlo nejsložitější najít a věnovat tomu všemu tak enormní množství času. Jsem hodně pracovně vytížená nejen v jednom zaměstnání, mimo práci se věnuji ještě dobrovolnictví, přednáším na univerzitě, jsem zvyklá pravidelně sportovat, tudíž to všechno bylo zkoušením ovlivněno. Bylo taky nutné rezignovat na některé soukromé aktivity, jako například cestování nebo společenské akce. Ty poslední týdny byly zcela věnovány divadlu.

A co tě na herectví nejvíc baví?

Na zkouškách byla neskutečná zábava a legrace. Situační humor, kouzla nechtěného, různé nedokonalosti v textech. Z každé zkoušky bylo těch historek několik. No a samozřejmě jsem si užívala kontakt s diváky během představení a jejich nepředvídatelné reakce… (úsměv)

Jak tě přijali kolegové? Byli ti nápomocní v tom hledání na nelehké cestě k premiéře?

Musím říct, že všichni kolegové, a to bez výjimky, byli skvělí. To „bez výjimky“ zdůrazňuji, neboť za léta praxe v různých kolektivech je známo, že vždy se najde někdo, kdo prostě jakkoliv nesedí. Tady se to nestalo. Potkala se parta příjemných, inteligentních a přátelských lidí, ochotných pomoci, kterou vždy ráda vidím, a i v těžkém období před premiérou byla důvodem, proč jsem se do divadla těšila.

Užila sis premiéru? Co se v tobě odehrávalo krátce před tím, než jsi vešla na jeviště?

Přestože zkoušení pro mě občas nebylo lehké, následná premiéra a další reprízy mi naprosto všechno vynahradily. A co se ve mně odehrávalo, než jsem poprvé vešla na jeviště? Mám to o to složitější, že společně s kolegyní Zdeňkou Filipovskou hru začínáme, musíme mít na začátku stejnou choreografii a navíc úplně první větu hry říká moje postava. Klepala jsem se tak, že jsem měla problém trefit kliku ode dveří... (smích) Ale premiéru jsem si i přes to všechno opravdu užila, hrát najednou před diváky a vnímat jejich reakce, to bylo úžasné.

Proslýchá se, že letošní komedie patří k těm nejlepším, kterou kdy proskovické divadlo nazkoušelo. Jaké máš z dosavadní celkové divácké odezvy pocity ty?

Nádherné. Jsem šťastná, že jsem se tím vším probojovala a měla tu možnost a čest tohle zažít. Vždycky mě bavilo okolí rozesmávat, sama se směju často a ráda. Když jsme měli najednou příležitost pobavit celý sál diváků, byl to naprosto úžasný pocit. Postupně jsem si dovolila občas něco přidat. Ať už nějakou grimasu, gesto či slovo, zkrátka nervozita opadla a já si občas trochu zablbnula. Závěrečné ovace a nádherné emoce byly tou největší odměnou za všechno to vynaložené úsilí. Zpříjemnili jsme lidem život, nechali je zapomenout na denní strasti, a to je pro mě to nejdůležitější.

Všechno nyní zastavila současná situace ve společnosti, přesto není vyloučené, že plánovaná představení se ještě odehrají, až „zlé“ časy pominou. Pokud se tomu tak stane, proč by měli diváci komedii 1 + 1 = 3 stihnout?

Myslím, že letošní hra je opravdu hodně povedená. Ray Cooney je úspěšný autor, který humoristické hry opravdu umí. Navíc se do toho přidává jedinečný um a osobnosti všech herců proskovického divadla, kteří k původní hře přidávají ze sebe ještě mnohé navíc. Dle zkušeností z již odehraných repríz se diváci smějí v podstatě od začátku do konce. A takový večer určitě stojí za to si užít.

Autor: Jakub Malovaný (www.jakubmalovany.cz)