Dvojrozhovor s Martinem Kowalikem a Lucií Stiborovou o Bucharech, rolích, vtipných scénách a mnohém dalším.

Získali jsme na Bucharech neskutečných šest cen. Co na to říkáte?

Martin: Ještě teď na to koukám, jak z jara. Za každou z nich vidím obrovskou spoustu práce, kterou do toho, ať už jednotlivci nebo celý soubor, museli vynaložit. Ale nesmírně si vážím především dvou z nich: ceny za Vojtův herecký výkon a ceny diváků.

Lucie: Je to velký úspěch, hlavně cena diváků je podle mého největší ocenění, jaké můžeme dostat. To, že jsme se divákům líbili nejvíce, nás hřeje na srdci asi víc, než samotný postup. Mám radost i za mé kolegy a jejich ceny za herecké výkony, které jsou více než zasloužené, protože opravdu byli úžasní. Cena za scénu a kostýmy je ocenění pro všechny, protože to byla týmová práce a každý se podílel, jak nejlépe mohl. Vím, že porota oceňovala hlavně hořící krb, který prý neviděli ani ve velkých divadlech. Jsem ráda, že někdo ocenil kus tvrdé práce, kterou jsme do toho dali.

Co bylo na vašich rolích nejtěžší? 

Martin: Moje role letos nebyla vůbec těžká. Textově, charakterově ani hlasově. Jako obvykle se mi v prvních několika reprízách pletla jména ostatních herců a občas mi ve správný čas nenaskočila konkrétní slovní spojení z textu, jako "sestra Franklinova", "zbylí dědicové" a docela těžké bylo pro mě se ve správnou chvíli vytasit se slovem "podezření". Prostě ty moje obvyklé limity :o)

Lucie: Hrát velké emoce. Dora se stále něčemu poťouchle směje, má radost z vražd, zároveň je to milující sestra svých sourozenců, stále se něčemu diví, má strach z policie, pláče nebo se raduje. Prožívá dost protikladné emoce. Dostat se do těchto rozdílných poloh bylo pro mě asi nejtěžší, protože jich byla široká škála, která se často střídala. 

Kterou letošní scénu máte nejraději a proč?

Martin: Je fakt těžké vybrat. Líbilo se mi toho moc. Ale mám-li opravdu něco vybrat, tak můj monolog nad umírající slečnou Ashovou, Vojtovo: "Hrobka je určena výhradně pro naši rodinu. Jak se tam jednou usadí někdo cizí, pohrnou se tam všichni. Nakonec nám ji budou chtít znárodnit. Ne!" a Davidovo: "Nemůžu tomu uvěřit, kolik Vy máte textu" :o) A samozřejmě klobouk dolů před Dominikou a její závěrečnou sumarizací celého příběhu (prakticky bez možnosti nápovědy).

Lucie: Nevím proč, ale měla jsem pokaždé co dělat, abych se nezačala smát, když Penworthy vycházel z tajného vchodu se zbraní v ruce se slovy: "zadržte, už není kam spěchat, panu Oliverovi už nikdo nepomůže". Říkal to vždy tak vážně a dramaticky a mě to rozesmíválo. Ale asi nejoblíbenější scéna byla ta s Dominikou, když odcházím a dělám na ní své urážlivé tss. Sál se smál a já si to užívala.

Máte nějakou vtipnou historku spojenou s letošní sezónou?

Martin: Myslím, že vše už bylo řečeno v předchozích rozhovorech. Z toho nejvtipnější "z mého pohledu" bylo to, když jsme na premiéře udělali v prvních dvaceti minutách několik dějových veletočů, pár stránek přeskočili a když už se to nějak zase vrátilo do správných koleji, zůstal nám na scéně "viset" Caesar (Aleš), pro kterého to shodou okolnosti bylo první veřejné divadelní vystoupeni. Několik minut se různě jen tak poflakoval, postával u okna, a pak se způsobně a "nenápadně" došel zeptat k nápovědě, jestli už náhodou nemá odejít. Tohle myslím nic dalšího nepřebilo.

Lucie: Těch bylo! Třeba když Perry plácal Annu, která ležela omdlelá na křesle a Monika říká: "když ji budete tak plácat, tak bude mít modřiny" a Dominika v roli Anny se začala smát, pak taky David (Perry) a Míša (Monika), nešlo to udržet, smál se celý sál a my nemohli přestat. Nebo když Martin v roli Penworthyho otevřel závěť, kterou z papíru četl a zjistil, že tam není text a zbledl a začal se potit, protože z hlavy lovil, co tam asi tak je a my nechápali, co se děje. Nebo když David (Perry) volal na Doru, ale místo toho křičel "Anno, Anno, kde jste?" A Anna (Dominika) odvětila: "já jsem tady, nemyslel jste Doru?" To jsou chvíle, na které nezapomeneme a díky bože za tyhle "chyby", protože jsou kořením pro celý soubor i diváky.

Odehráli jsme v Proskovicích dvanáct představení, skoro všechna vyprodána, pošlete nějaký vzkaz našim divákům.

Martin: Byla to možná oproti úvodním očekáváním úžasná sezóna. Od nějaké druhé, třetí reprízy jsem si každé představeni nadstandardně užíval. Divadlo se hraje hlavně kvůli publiku, a to proskovické dokáže cely soubor vybičovat k těm nejlepším výkonům. Vážíme si vaší podpory. Bez vás, bychom nebyli nic.

Lucie: Děkujeme, že nám zachováváte svou přízeň, protože bez vás by žádné divadlo nebylo. Děkujeme také za vytrvalost, protože letošní představení bylo dlouhé a vyžadovalo nutnou dávku pozornosti. Děkujeme za peníze, které jsme mohli vybrat pro Marušku a děkujeme za to, že sledujete naše stránky. Příští rok v lednu naviděnou.