Dominika Najvert: Na divadle je krásné a nezapomenutelné to, že člověk zažije něco, co by nikde a nikdy jinak nemohl zažít.
Rozhovor s Dominikou Najvert o nové hře, své roli, nových hercích, shánění rekvizit a o potřebě ochoty v ochotnickém divadle.
Ahoj Dominiko, máme za sebou sedm (na pár míst) vyprodaných představení, co na to říkáš?
Je to skvělé. Znamená to, že divadlo má své fanoušky a stálé návštěvníky, kteří chodí každoročně. Protože jsme nyní už odehráli celkem sedm představení znamená to také, že reference na představení jsou kladné a ti, kdo to ještě neviděli, se jednoduše chtějí přijít kouknout. Těší mě hrát před plným sálem. Je to pro nás jistá odpovědnost, ale zároveň i velká radost.
Změnili jsme letos žánr, jak se ti hraje, jak se na to díváš?
Po pravdě jsem měla ke změně žánru, i konkrétně této hře, z počátku velké výhrady. Viděla jsem tam rizika zejména v tom, jak je hra režijně náročná, kolik postav je v ní, jak se neustále mísí dialogy různých postav, s kolika rekvizitami budeme muset umět hrát, i to, jak to budeme muset zahrát, aby ta dramatičnost byla pro diváka napínavá. Hra má i komediální rovinu, která ale najednou mnohem více, než jak tomu bylo dříve v našich ztřeštěných komedicích, má vystupovat nikoli ze zábavných a vtipných dialogů, ale ze samotného obsahu děje a zejména z našich postav. Toto jsem od počátku vnímala jako to nejobtížnější, zvláště pro ochotnické divadlo, do kterého i letos vstupovali noví divadelníci s velmi různou úrovní divadelních zkušeností. Museli jsme tomu dost obětovat, spoustu se toho naučit a být k sobě velmi tolerantní, což se nám někdy vedlo lépe jindy hůře. Ve hře je nás letos 10 a málokdy jsme se na zkouškách potkali všichni nebo všichni mohli zůstat až do konce, což bylo pro nastudování hry a pochopení nejenom svých postav, ale vazeb a souvztažností našich postav s dalšími postavami i všemi dějovými zápletkami, dost složité.
Hraješ jednu z hlavních rolí, jak si k ní přistupovala, jak byla náročná?
Svou roli nevnímám jako jednu z hlavních. Na rozložení postav se mi v této hře líbí, že pro každou chvíli a část hry je ve hře nějaká postava tou hlavní. Umožňuje to vyniknout jednotlivým hercům a tomu, jak ke své roli přistupovali, jak ji ztvárnili a jakou onu dramatičnost vs. komičnost roli uměli předat. S rolí Anny je možné pracovat od začátku až do konce a užít si s ní cokoliv si jen člověk zamane a čeho všeho je schopný. V roli se směji, pláču, křičím, jsem vyděšená, hysterická i odvážná. Rozhodně mě tedy nenudí být Annou :-)
Máme několik nových členů, zkus každého popsat.
Po, troufnu si říct, majstrštyku, kdy jsem do divadla před minulou sezónou přivedla Vojtu Eliáše, jsem do letošní sezóny přivedla další dvě úžasné herečky - Hanku, alias Ermyntrudu Ashovou a Míšu alias Moniku. Obě dvě jsou moje dlouholeté kamarády a herečky, se kterýma jsem působila v Dividle. Jsem velmi ráda, že jsou se mnou v této sezóně. Hanka jako Ermyntruda je totiž naprosto dokonalá. Ztvárňuje uhlazenou distingovanou dámu, ale zároveň taky neohroženou ženu, která se ničeho nebojí. A Monika? Vybavuje se mi, když jsi mi volal a ptal se, zdali by ta má kamarádka Míša mohla hrát "sexy nymfomanku". Jsem ráda, že můj tip byl správný a dnes již všichni, kdo jsme představení viděli, víme, že "rozhodně mohla"! :-) No, a taky nesmím zapomenout na tebe a tvůj čich na roli Markuse, kdy jsi do divadla přivedl Aleše. Jak mě ten muž baví! Vzájemně si nasloucháme, umí přijmout cokoliv, o čem spolu mluvíme. Někdy mi přijde, že jsem na něj přísná a často ho zejména v zákulisí trochu komanduji, ale on to bere s nadhledem a respektem a vypadá to, že se na mě kvůli tomu nezlobí. Má velký smysl pro humor, se kterým také přistoupil ke své postavě a umí to prodat.
Letos je hra náročná nejen na text, ale i na rekvizity, hodně ses v tom angažovala. Co třeba bylo nejtěžší sehnat?
Sehnat vhodný nůž k zabodnutí do těla, pistoli, která skutečně vystřelí, retro zdravotnické náčiní a křeslo, na kterém mohu pohodlně po omdlení odpočívat, bylo opravdu dost náročné. Obejít blešáky a mrknout na web a sehnat karafy, svícen či zkumavky se nakonec ukázalo snadné. Ale v několika obchodech zbraní a střeliva si mě dost prohlíželi, když jsem jim popisovala, jakou zbraň potřebujeme a rozčilovala se, jak je možné, že nemají takovou, která bude opravdově střílet, ale nikoho nezraní, bude vypadat jako starý revolver, stát nízký peníz a vleze se do malé knihy.
Co je na hraní ochotnického divadla nejnáročnější?
Během těch posledních několika repríz jsem si uvědomila, že je při práci na ochotnickém divadle potřeba velká ochota! Ochota obětovat čas, být s lidmi, se kterými vás spojuje v tu chvíli především divadlo, ochota na sobě pracovat, rozvíjet se, být upřímný k sobě i druhým, nechat si poradit, přijmout kritiku i jakoukoliv zpětnou vazbu tak, že víme, že to není nic osobního, ale je to zde, protože nás všechny spojuje záměr, aby představení šlapalo a fungovalo.
A máš na závěr nějakou perličku ze zákulisí, z představení?
Z posledního představení mám pěknou vzpomínku. Týká se situace, kdy můj parťák Perry hledá Doru a místo textu: "Dora, kde je Dora, Doro kde jste?" začne volat: "Anno, Anno, kde jste?" a v tom okamžiku jsem s ním na jevišti jenom já - Anna. Odpověděla jsem mu, že jsem tady, a že asi hledá Doru a od této chvíle jsme vyprskli my i diváci smíchem a nemohli se dost dlouho uklidnit. Pak vchází Monika, po ní Emily a smích se pouze eskaluje. S Míšou jsme kamarádky přes 30 let a zažily jsme toho spolu opravdu hodně, ale nikdy jsme se společně nesmály tak, že bychom stály nalíčené uprostřed jeviště a skrz ty namalované oči nám tekly slzy a diváci se smáli s námi. To je na divadle krásné a nezapomenutelné, že člověk zažije něco, co by nikde a nikdy jinak nemohl zažít.