„Divadlo mi umožňuje nevšední vytržení ze všední reality a únik od každodenních starostí,“ říká Ivan Lerch.

Ivan Lerch patří zcela bez debat k velkým oporám našeho hereckého souboru, kde je od úplného začátku. Od jeho prvních krůčků na jevišti už uplynula skutečně dlouhá doba, během které dokázal nasbírat cenné zkušenosti. Dnes na něm „stojí a padá“ takřka každá hra a jinak tomu není ani letos. Opět se mu nevyhnulo velké množství textu a opět z jeviště takřka nesleze, ovšem, jak sám herec přiznává, na tuto „nálož“ už si tak nějak zvykl.

Ivane, premiéra dopadla na výbornou, stejně jako první tři reprízy. Jak si letošní divadelní sezónu užíváš?

Ano, premiéra dopadla na výbornou, i první tři reprízy měly úspěch, takže máme pochopitelně radost. Jinak letošní divadelní zkoušení mělo klasický průběh: do premiéry to byly hodiny strávené na zkouškách a nervy, jestli se nám i letos podaří pobavit publikum. Nyní už můžeme říct „ano, podařilo se nám to“, tím pádem to pravé „užívání si sezóny“ začíná až teď. Největší zadostiučinění z celé té práce je pochopitelně bouřlivý potlesk na konci každého představení a radost, že se zaplněný sál upřímně pobavil společně s námi.

Opět jste nasadili na repertoár velmi zběsilou konverzační komedii, která vyžaduje velkou koncentraci. Co bylo podle tebe na celém procesu vzniku nejnáročnější?

Hrajeme v podstatě jenom komedie a za ta léta, co funguje naše divadlo, je asi nejtěžší úkol vybrat samotnou hru, kterou jsme ještě nehráli, a stála by za to. Na starosti to má náš režisér Tomáš Matlenga a musím říct, že opět rozhodně nesáhl vedle, za což smekám klobouk. Vlastně se dá říct, že Ray Cooney, autor naší letošní hry, je náš nejoblíbenější autor. Od nikoho jiného jsme totiž nehráli tolik her, jako právě od něj a vždy měly ten největší úspěch. Jeho typ komedie je nám blízký, máme ho rádi, a taky máme zkušenosti s pravidly a zákonitostmi, které ke hře patří, což nám dost pomohlo. A co bylo podle mě na celém procesu zkoušení nejnáročnější? Samotné zkoušení, neboť v plném počtu jsme se na zkouškách sešli jen párkrát a hodně jsme toho museli dohánět před premiérou. Ale nejdůležitější je výsledek a já jsem rád, že jsme to zvládli…

Ani letos se ti nevyhnula velká role. Bylo pro tebe těžké nazkoušet postavu Johna Browna? A nacházíš v něm nějakou podobnost s Ivanem Lerchem?

Za ta léta jsem si na nálož textu nějakým způsobem zvykl, takže nazkoušet roli Johna Browna nebylo o moc jiné, než zkoušení předchozích rolí. Nějakou podobnost aktuální postavy s těmi minulými bych určitě našel, ale s Ivanem Lerchem rozhodně ne. Nejsem ani ženatý, ani nevedu dvojí život.

Jak už jsi zmínil, velkou odměnou je bouřlivá divácká odezva. Dokonce se proslýchá, že jde o vaši nejlepší komedii v posledních letech. Cítíš to podobně?

Jestli se proslýchá, že jde o naši nejlepší komedii v posledních letech, tak je to jen dobře a těší nás to. Ale nechci nějakou hru upřednostňovat před jinými, protože na každou mám krásné vzpomínky, a taky byly úspěšné. Co ale můžu říct je to, že se nám hraje dobře a v hodně situacích se musíme držet, abychom se nesmáli s publikem…

Patříš k letitým oporám souboru. Dokážeš srovnat svoji první premiéru v místním divadle s premiérou letošní? V čem jsi herecky dospěl? Jaké zásadní změny na sobě vnímáš?

Shodou okolností byla naše první hra od stejného autora, tedy od Raye Cooneyho, takže obě premiéry byly dosti podobné. Hra "Nerušit, prosím" byla ale asi technicky náročnější. Vzpomínám na ni moc rád, protože tehdy se sešlo snad úplně všechno a nakonec jsme s ní udělali historický úspěch, když jsme postoupili až na celostátní přehlídku do Volyně. Jestli jsem herecky dospěl, to nevím, ale co je pro mě jiné je to, že i s tím velkým množstvím textu lépe vnímám hru jako celek a nesoustředím se jenom na sebe.

Mimochodem, zavzpomínej na svůj herecký debut na divadelních prknech? Kdy to bylo a v jaké hře? Jak jsi tento okamžik vnímal?

Svůj herecký debut budu mít v hlavě navěky… Bylo to ve hře "Brouk v hlavě" a hrál jsem postavu Romaina Tournela, mladého francouzského milovníka, který měl pár stránek textu. Kývl jsem na něco, co mi zdaleka nebylo přirozené. Nejsem extrovert a jsem velký trémista. Až když jsem viděl plný sál lidí, tak mi teprve všechno došlo a chtěl jsem z divadla utéct, nebo alespoň spustit požární poplach. Zkušení divadelní kolegové mě podrželi, nebo spíš chytli na útěku, vysvětlili mi, že to odehrát prostě musím a hodili mě na plac. Mlha přede mnou, mlha za mnou, v duchu jsem si jen opakoval text, a když přišla moje chvíle, tak jsem vše odříkal jako u maturity z matematiky. Nic romantického v tom nebylo, ovšem to bylo to poslední, na co jsem v tu chvíli myslel. Nějak to samozřejmě „dopadlo“ a zpětně mi došlo, že to tak špatné nebylo, díky čemuž jsem ve hraní postupně našel krásu a radost.

Na divadle je hezké, že člověk pořád poznává něco nového. Letos se například na jevišti potkáváš s celou řadou nových hereckých kolegů. Jak se ti s nimi hraje? A obohatili tě něčím?

Hraje se mi s nimi výborně. Každá nová krev je vždy velká neznámá a letos jsme měli skutečně značné změny. Vrátili se Zdeňka Filipovská a David „Lojza“ Lyčka, přišly nové tváře, Kamča Formanová, Franta Hvizd a Kuba Malovaný a v neposlední řadě i nová nápověda Kačka Sládková. Všichni se svých rolí zhostili s chutí a energií, takže je opravdu radost s nimi hrát. My, jakožto ochotníci, hrajeme divadlo jen a jen pro radost, nic víc z toho nemáme, takže nálada v kolektivu je dost podstatná a já za sebe můžu s klidným srdcem říct, že jsme se opět sešli. Potkala se výjimečně skvělá parta lidí, se kterou je nejenom radost hrát, ale i trávit volný čas.

Dokážeš říct, co ti divadlo dává? A co ti naopak bere?

Co mi divadlo bere? Rozhodně čas. Je to neskutečný žrout času. Do okamžiku, než v lednu slavnostně odpremiérujeme představení, uplyne hodin a hodin strávených na zkouškách, nicméně to k tomu samozřejmě patří. A co mi divadlo dává, je nevšední vytržení ze všední reality a únik od každodenních starostí. Na pročištění hlavy je divadlo asi nejlepší. Dále mi dává velkou radost z toho, že upřímně pobavíte lidi, co se na vás přijdou podívat, a taky zvláštní vnitřní uspokojení při našem každoročním charitativním představení, které má nepopsatelnou atmosféru a náboj. A pak mi divadlo dává ještě jednu věc – tu nejpodstatnější – výjimečné přátelé.

Skvělá divácká odezva je tou nejlepší pozvánkou na aktuální představení. Přesto, kdybys měl čtenáře pozvat čistě sám za sebe, proč by měli do proskovického divadla přijít?

Určitě by měli představení vidět kvůli hereckým výkonům všech mých kolegů, kteří mě opravdu stále udivují a baví. Například Lojza rád přehrává a jeho farmář se jen tak nevidí, hlavně pak ta jeho francouzština je prostě nenapodobitelná… David Michálek se s rolí homosexuála dokonale sžil a stačí, když se jen přesouvá po scéně, tak se musím kousat do jazyku, abych se nesmál… A fantastické holky se svými hysterickými záchvaty, které vyústí ve rvačku, to je taky něco… No, co víc od správné komedie chtít, že jo?

Autor: Jakub Malovaný (www.jakubmalovany.cz)