Charitativní představení pro Václava Daleckého

Vážení diváci, koupí divadelního zážitku u nás můžete přispět na dobrou věc!

Ve čtvrtek 14. 3. 2019 od 19 hod. uvedeme hru Na tohle teď není pravá chvíle! ve speciálním vydání. Vstupné bude dobrovolné a výtěžek z představení poputuje přímo Vaškovi Daleckému. Přijďte k nám a podpořte tak dobrou věc!

Zde je jeho příběh, který sepsal jeho tatínek Honza Dalecký ...

Jmenuji se Václav Dalecký. Narodil jsem se před osmi a půl lety v porodnici ve Frýdku-Místku. Až při porodu lékaři zjistili, že mám kolem krku 4x omotanou pupeční šňůru. Na svět jsem přišel udušený. Asi deset minut mě oživovali a to se povedlo, takže jsem tady. Neobešlo se to ale bez následků. Už od první chvíle bylo jasné, že nebudu normální dítě. Od narození totiž neovládám své tělo, jak bych chtěl. Říká se tomu dětská mozková obrna. U mě je to centrální kvadruparesa s dyskinetickým syndromem, dyskoordinované polykání a gastroezofageální reflux. K tomu se ještě přidala epilepsie.

Jsem veselé, citlivé a možná i chytré dítě, ale uvězněné v těle, které mě nechce poslouchat. Chodit nedokážu, sedím jen ve své speciální sedačce, kde mě musí přivázat, abych nespadl. Jsem vlastně „ležák“, ale ležet nevydržím – je to pro mě velká nuda. Naučil jsem se alespoň válet, a tak mě rodiče občas najdou na místě, kde to nečekají. Sice to byla dřina, ale naučil jsem se taky klečet a díky tomu si můžu lépe hrát. Hračky v ruce udržím jen pár sekund, vše mi padá a jsem z toho docela frustrovaný. Chci dělat to, co dělají ostatní, a když to nejde, umím se pěkně vztekat. Jsem velmi zvídavý, chci vše vysvětlit a rád naslouchám. Taky mám rád společnost lidí.

Když chci něco říct, musím na sebe nejprve upozornit, třeba křikem. Ten, kdo se mnou mluví, musí přijít na to, co vlastně chci. Komunikuji kývnutím hlavy ANO – NE, pláčem – úsměvem, zrakem (kouknu, kam potřebuju), rukama se snažím ukázat, co chci. Mluvení mi bohužel nejde, protože pořádně neovládám ani svůj jazyk, a tak mě nejčastěji najdete u jídla. I když mám velký hlad, většinu sousta z mé mixované stravy vždy vyplivnu.

Taťka to počítal a vyšlo mu, že každý den potřebuju 25 hodin péče. Neustále u mě někdo musí být – hlídat mě a kontrolovat, pomáhat mi, někdy musí být na mě i dva.

Je tedy jasné, že ke svému životu potřebuju spoustu speciálních pomůcek, které by mi ho mohly ulehčit. Taky potřebuju, aby se mé okolí přizpůsobilo mému životu, protože sám se svému okolí přizpůsobovat neumím, jak to dokáží zdravé děti. V tom všem mi pomáhají mamka s taťkou a připojuje se i můj mladší brácha Vojta, asistenční pes Matěj a vůbec celá rodina. Mnoho věcí, které ke svému životu potřebuju, stojí spoustu peněz. Ne vždy jsou mí rodiče schopni na ně našetřit. Před časem dostal tátův kamarád nápad a zařídil pro mě transparentní účet 2300325332/2010, kam mi může kdokoliv přispět. V tuto chvíli doma střádáme na dokončení rekonstrukce bytu, aby byl bezbariérový, a hlavně musíme zřídit nájezdovou plošinu. Mamka má totiž nemocná záda a nemůže mě moc zvedat. Vždy, když mě přenáší do schodů, musí si pak na nějaký čas odpočinout. Později budeme šetřit na nový invalidní vozík. U nás doma se vlastně stále na něco šetří, protože se vždy najde něco, co zrovna potřebuji…

Budete-li mě chtít také podpořit, budu velice rád a děkuji Vám. Václav